Terapeutické příběhy

Příběh ze života: "Černý" & bílá

Jsou jako den a noc, nádech a výdech, slunce a měsíc. Jsou dva, každý jiné rasy, přitom tak stejní a zároveň tak rozdílní.

Ona je mladá, nevybouřená, aktivní, hravá a celá bílá. On je starší, klidný, rozvážný a celý tmavý. Kdysi byl on velmi temperamentní a aktivní, stále někde v terénu, proháněl se po lesích. Jeho teritorium bylo větší než 5 ha místního pozemku. Časem se zklidnil, zpomalil. Když má příležitost, umí se pořádně rozběhnout a provětrat. Spojuje je divokost a cit pro rodinu. Potřebují být se svými nejbližšími, cítit jejich blízkost, trávit s nimi většinu času. Čeho se jeden bojí, druhý miluje. Každý má své silné stránky, a tak obohacují své okolí. On je smíšeným teriérem nejistého původu, kdy jeho paličatost a vytrvalost je velmi silná. Ona je čistokrevná bílá švýcarská kráska. Ale mezi psy se nehraje na hierarchii. Prostě jsi. Jsi s takovou výbavou, jakou momentálně máš k dispozici. A s tím se hraje. S tím se žije. Psi nesoudí, nehodnotí. Jsou vděční za každou malou chvíli pozornosti. Je úplně jedno, zda odejdeme na 5 minut nebo 5 hodin, vždy nás vítají se stejným nadšením. Po delší procházce si na chvíli odpočinou, ale za chvíli se nám motají kolem nohou s míčkem nebo klacíkem a žádají o společníka ke hře. Je to velmi podobné dětem. Také vyžadují naší pozornost, chodí za námi s hračkami, chtějí být s námi. Děti jsou velmi hravé, spontánní, nechtějí zůstávat v negativních emocích dlouho, radostně k nám přibíhají a rádi se potulují v lese a prozkoumávají okolí, stejně jako psi. Dokáží být spolu, hrát si a v okamžení se rvát. Děti i psi. Žijí tady a teď, užívají si přítomného okamžiku. Svítí-li sluníčko, nebo prší, dokáží dovádět v blátivých kalužích.

Při pozorování jejich her se nechte na chvíli vtáhnout do jejich světa. Zavřete si oči. Představte si dovádějící psy, radostně výskající děti a ponořte se do té představy.

Co vidíte? Co cítíte na těle? Jak vám v tom je? Hravost, spontánnost, přítomnost, smích, láska. Co je v dané chvíli nejdůležitější? Tento svůj pocit si vezměte do svého světa. Otevřete oči a rozhlédněte kolem. Co z této inspirace můžete použít teď hned?

Povídky pro děti: Příběh lesa

Byl jeden úplně obyčejný les, na kraji ho obklopovaly keře a vedly k němu pěšinky, které lemovalo ostružiní. Byl to les smíšený, rostly tady jehličnaté stromy jako smrk a modřín, ale také listnaté břízy, lísky, a statné duby a buky. Les v krajině působil z vrchu jako kulatý ostrůvek, kde v jeho středu stály vysoké statné duby v kruhu a kousek od nich byla malá jeskyně. Les to byl úplně obyčejný, plný života, melodie zvuků zvířat. Narazili byste tady na ty nejmenší stvoření jako jsou mravenci, broučci nebo ptáci i na velikány v podobě lišky, jezevce, jelena nebo medvěda, který sem občas zavítal na návštěvu z blízkého Slovenska. Vlci se tomuto lesu vyhýbaly, protože to byl les blízko lidského obydlí, kde sídlila hospodářská zvířata – ovečky, králíky, slepice či kachny. Psa byste našli skoro u každého domu, a vlkům se konkurence nelíbí. Ovečky se tedy mohou pást bez starostí na nádherné květinové louce, na které se nachází také včelí úly. Tyto pilné včelky každý den vylétávají a sbírají chutný nektar pro svůj roj. Jejich služba je plná lásky a radosti.

Tento les a jeho obyvatelé zažívají různá dobrodružství nejen mezi sebou, ale hlavně při kontaktu s lidmi. Těmito příběhy vás bude provázek zajíček chlupáček. Je celý šedobílý a lidí se vůbec nebojí. Nejraději má děti, protože se s ním velmi rády mazlí. Tento zajíček vás provede všemi příběhy, které vám les a jeho obyvatelé mohou nabídnout.

Do lesa čas od času zavítají děti. Hrají si tam, dovádějí, skotačí, staví domečky pro lesní zvířátka a občas si odpočinou ve stínů stromů. Do tohoto lesa chodí pravidelně pět dětí. Holčička Amálka má les moc ráda. Tráví v něm nyní spoustu času, dokonce tam je i sama. Nebylo to však vždycky. Bála se, nemohla jít sama do lesa, ale nedokázala jít ani doma do svého pokoje, na záchod, kamkoli. Potřebovala, aby jí tam vždycky někdo doprovázel. Nedokázala říct proč. Nějaká vnitřní síla ji blokovala, špatně se jí dýchalo a úplně se celá roztřásla. Velmi to trápilo jí i její rodinu. Zkoušeli snad úplně všechno, co je napadlo a nic nepomáhalo. Jednou šla do lesa se svojí sestřičkou Emičkou. Společně se posadily k tomu velkému statnému dubu a na chvíli zavřely oči.

Zkus to i ty. Představ si les a uprostřed velké statné duby. Opři se o jeden z nich, zavři oči a nech se svým dechem unášet do příběhu lesa. Jsi Amálkou opírající se o strom a klidně oddechující. Tvé tělo je uvolněné a mysl úplně klidná. Nadechni se a vydechni. Svým vnitřním zrakem před sebou vidíš zajíčka chlupáčka, je celý šedobílý a laskavě si tě prohlíží a napovídá ti, ať s ním nasedneš do kouzelné rakety, která vás přenese do tělíčka Amálky, do tvého tělíčka. Do místa, kde se usídlil strach. Kouzelnou raketou prolétáváte tělíčko kousek po kousku a nacházíte přesně to místo, které potřebuje opečovat. Zajíček zůstává v raketě a ty jdeš celý prostor pořádně prozkoumat. Objevuješ věci, které tam již nepatří a postupně vytahuješ jednu věc po druhé, sbíráš je a ukládáš do rakety. Nyní je místo čisté, rozhlížíš se a tvou pozornost přitáhnou malé prasklinky, které předtím nebyly vidět. Tyto prasklinky jen svou rukou uhlaď, jako když hladíš písek na pískovišti. Nakonec celé místo provoň vůní, kterou máš nejraději – vůně květin, medu nebo třeba čerstvého ovoce. Nasedáváš do rakety za zajíčkem, který spouští speciální program pro tělíčko, zapíná kouzelná světýlka a kudy prolétaváte, tam se ty světýlka rozsvěcují, až celé tělo nádherně září do všech stran. Je plné radosti, energie, na tváři Amálky se namaloval úsměv, oči září štěstím, tělíčko je zdravější než kdy před tím. Zajíček se svou raketou tě vysazuje zpátky u statného dubu, kouzelná rakety odlétá, aby mohla ve vesmíru odevzdat všechny věci, které již tělíčko mepotřebuje a byla připravena na další dobrodružství. Amálka se pomalu probouzí a ví, že se v tělíčku něco změnilo, cítí se klidnější, uvolněnější a spokojenější. Má tolik radosti a energie. Emička sedící vedle ní se usmívá a vidí, že z Amálky odešel strach někam hodně daleko. I ty se probouzíš a cítíš se spokojenější a veselejší.

Mini příběh o lepidle

Byla jedna velmi zodpovědná dívka, o které všichni věděli, že se na ní mohou spolehnout. Když její spolužáci něco potřebovali, obrátili se na ní. Jako jediná měla lepidlo. Nejspíš bylo kouzelné, protože ostatní ve třídě žádné lepidlo neměli. Kdykoli potřebovali, ochotně jim ho půjčovala. Dokonce i tehdy, když ji ho vrátili prázdné, nic neřekla a koupila si nové. Tak to šlo den za dnem, týden za týdnem.

Do jednoho okamžiku – BODU ZLOMU. Tehdy si uvědomila, že už nechce půjčovat, nechce přebírat zodpovědnost za činy ostatních. ROZHODLA SE! Postavila se sama za sebe. Okolí se vzbouřilo, nechápalo to, říkali ji, že je lakomá. Ona však věděla, že nemůže pořád konat za druhé. Dala jim zpět jejich zodpovědnost.

V tomto příběhu se jedná o lepidlo. Můžete si říct, že je to taková banalita. Je to příklad, jak naše mysl funguje. Často přenecháváme rozhodování druhým, spoléháme se na ně, víme, že nám pomohou. Pak nastane okamžik, kdy je potřeba svůj život vzít do svých rukou a začít konat.

S MindArt conceptem jsem rok. Rok procházím různými uvědoměními. Nejsou to vždy hezké a líbivé pohledy do nitra sebe. Má proměna ovlivňuje mé nejbližší. V příběhu se jedná o mě blízkou osobu, která dnes s lehkostí povídala o své situaci, na kterou získala nadhled a uvědomění si, že již nechce řešit za ostatní. Ráda pomůže, ale nechce již přebírat zodpovědnost za ostatní. Dokud to totiž bude dělat, tak se ti lidé nemohou posunout nebo udělat změnu. Budou stále spoléhat na ostatní. Na až….